Edwardův pohled-temno
4. 12. 2008
"Ty...mě...nechceš?" její hlas byla stěží víc než šepot, a její tvář přešla do mučivé, skoro smiřující se masky bolesti.
"Ne." setkal jsem se s jejím pohledem, jistý že mě prozradí. Ale zdálo se, že moje oči, stejně jako má slova, byly všechno součástí mé šarády.
"No, tím se věci mění." Její hlas byl klidný, ale silně se třásla. Její oči vypadaly, že mé srdce rozervou na dvě, bolest v nich byla zřejmá. Podíval jsem se do stromů, zatímco jsem pokračoval, nenáviděl jsem sebe za každé slovo.
"Samozřejmě. Svým způsobem tě budu vždycky milovat. Ale díky tomu, co se stalo minulou noc, jsem pochopil, že je čas na změnu. Protože já jsem..unavený z předstírání, že jsem někdo jiný, Bello. Já nejsem člověk." podíval jsem se zpátky na ni, viděl jsem, že se její oči rozšířili tím šokem, a pokračoval jsem, pořád jsem se proklínal za každou slabiku. "Nechal jsem to zajít příliš daleko, a teď mě to mrzí." Skutečně jsem se omlouval. Omlouval jsem se za to, že jsem ji takhle ublížil, a za to, že jsem ublížil sobě.
"Ne." Její hlas se ztlumil do tichého šepotu. "Nedělej to." Její krásný obličej vypadal skoro pobledlí zoufalstvím, ostrý kontrast k ruměnci na jejích tvářích, který jsem tak strašně miloval, a kousla se do rtu.
Zíral jsem na ni, věděl jsem, že ona si mylně vykládá můj pohled. "Nehodíš se ke mně, Bello." Teď jsem lhal tak zřetelně; určitě musela to musela prokouknout. Skoro jsem chtěl, aby to prokoukla. Ona se ke mně příliš hodila, vždycky bude. Otevřela ústa, začala něco říkat, a zavřela je. Nasadil jsem si vyrovnaný pohled, uvnitř jsem umíral.
"Jestli...to takhle chceš." zašeptala. Jednou jsem přikývl, a všechna krev z její tvář úplně zmizela. Skoro vypadala jako jedna z nás.
"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš." řekl jsem. Její obličej se změnil do skoro plného naděje, jako by se odvážila si myslet, že popřu všechno, co jsem zrovna řekl. Věděl jsem, že se můj obličej změnil do pocitu úzkosti a uklidnil jsem se.
"Rád bych tě ovšem ještě požádal o jednu laskavost, jestli to není příliš." řekl jsem. Její obličej se změnil do skoro plného naděje, jako by se odvážila si myslet, že popřu všechno, co jsem zrovna řekl. Věděl jsem, že se můj obličej změnil do pocitu úzkosti a uklidnil jsem se.
"Cokoli." Bellin hlas byl pevnější, i když jen trochu. Podlehnul jsem na minutu, dovolil jsem, abych se stal osobou, kterou jsem byl předtím.
"Nevyváděj nic nezodpovědného nebo hloupého." nakázal jsem zaníceně. "Rozumíš tomu, co jsem říkal?" Bezmocně přikývla, a znovu jsem se stal vyrovnaným. "Myslím samozřejmě na Charlieho. On tě potřebuje. Dávej na sebe pozor - kvůli němu."
"Dám." zašeptala, přikývla. Ucítil jsem, že se moje napjaté tělo trochu uvolnilo, modlil jsem se, aby dodržela svůj slib.
"A já ti na oplátku taky něco slíbím." prohlásil jsem, věděl jsem, že mě tahle slova zlomí a umožní ji prohlédnout mou faleš. Faleš mé mysli, přemáhání mého srdce. "Slibuji, že mě dneska vidíš naposledy. Už se nevrátím. Už tě nikdy znovu nevystavím ničemu podobnému. Dál si můžeš vést svůj život po svém, já už ti do něj nebudu nijak zasahovat. Bude to, jako bych nikdy neexistoval." Cítil jsem, že jsem se rozerval ve dva svým slibem.
Kolena se jí začala třást, a její tep se zvyšoval. Její srdce bylo rychleji. "Neboj. Jsi člověk - tvoje paměť je jako síto. Vám lidem čas zahojí všechny rány."
"A co tvoje vzpomínky?" její hlas se dusil, když vydala ta slova. Nechal jsem slova vsáknout.Nikdy na tebe nezapomenu, Isabello Swanová, i kdyby si na mě zapomněla. Nenechám své vzpomínky vyblednout způsobem, doufám, že ty je necháš vyblednout.
"No." zaváhal jsem. "Já nezapomenu. Ale my...my si velmi snadno najdeme nějaké rozptýlení." Přinutil jsem se do neupřímného úsměvu. Prázdného. Ustoupil jsem od ní krok, odepíral jsem si, abych k ní přistoupil.
"Tak, myslím, že to je všechno. Už tě nebudeme obtěžovat."
Její hlava se zdvihla, pohlédla na mě. "Alice se nevrátí." Znělo to víc jako otázka než jako oznámení; kdybych byl člověk, neslyšel bych to. Uvědomoval jsem si, že Alice byla její nejlepší přítelkyní, její sestrou, a to ji také muselo bolet. Zavrtěl jsem hlavou.
"Ne. Všichni odjeli. Zdržel jsem se, abych se s tebou rozloučil." sledoval jsem její obličej, učil jsem se ho zpaměti, přál jsem si ho vpálit do mysli předtím, než jsem ji ublížil. Potom bych si ji vždycky pamatoval šťastnou, zářící, ne zneklidněnou kvůli mě.
"Alice je pryč?"" měl jsem pravdu. Pochopil jsem to, když jsem uslyšel její slova. Alice byla její nejlepší přítelkyní, a tak neochotná jako byla Alice ohledně opuštění ji bez rozloučení, Bella byla ještě víc neochotná uvěřit, že je pryč.
"Chtěla se s tebou rozloučit, ale přesvědčil jsem ji, že čistý řez pro tebe bude lepší." Díval jsem se na ni, snažil jsem se ovládnout, slyšel jsem její nerovnoměrné dýchání, a řekl jsem slova, kterých jsem se děsil.
"Sbohem, Bello."
"Počkej!" plakala, natáhla se ke mně. Neúmyslně jsem se pro ni natáhl, ale v poslední chvilce jsem ji přišpendlil zápěstí k bokům. Sklonil jsem se, a mé rty se zlehka setkaly s jejím čelem, moje srdce bojovalo proti mé mysli, můj obvyklý pocit. Její oči se zavřeli, chopil jsem se šance.
"Dávej na sebe pozor." vydechl jsem, pustil jsem ji a utíkal. Utíkal jsem rychlejší než kdy předtím.
Nikdy si to neodpustím, Bello. Vždy pro mě budeš tou jedinou. A zatímco jsem utíkal, přísahal jsem. Nikdy nebudu milovat jinou ženu.
